Vzpomínky Miloslava Nevrlého

V rubrice: Aktuality | 0

Česká společnost ornitologická (www.birdlife.cz) a Společnost spolupracovníků Kroužkovací stanice Národního muzea společně připravují k tisku knížku vzpomínek Miloslava Nevrlého, ornitologa, skauta a spisovatele (autora proslulých Karpatských her) na 40. a 50. léta 20. století, kdy propadl kouzlu ornitologie, díky níž objevil netušené a nádherné světy při toulkách přírodou a kroužkování ptáků. Předplaťte si svůj výtisk a pomozte tak knížce na svět (https://www.hithit.com/cs/project/3936/vzpominky-miloslava-nevrleho).

Předem děkujeme!


Úryvek 1

Pokud se mohu odvážit poměřit délku existence (dnes) České společnosti ornitologické od roku 1926 do současnosti s trváním fanerozoika čili „éry rozvinutého života na Zemi“, tedy od začátku prvohor před 542 miliony roků do dnešních čtvrtohor, pak rok 1948 by se nalézal kdesi hluboko v prvohorním spodním devonu před 410 miliony roků. Toho roku jsem se v patnácti letech zamiloval do ptáků a stal se nadšeným členem onoho krásného spolku, který založilo 5. dubna 1926 ve velkorestauraci U bumbrlíčků v Praze II na Národní třídě č. 9 třináct úctyhodných pánů, kterým se zalíbili ptáci ještě o řadu roků dřív než mně.

Až do podletí 1948 mně byli ptáci zcela lhostejní. Co mě k těm okřídleným tvorům přivedlo, vím docela přesně. Byly to dvě stránky z úplně neznámé a náhodně přečtené knihy Hrad na Podlesí. Vyšla v Plzni u Jana Kobese roku 1932 a napsal ji člověk jménem Josef Pavel. Našel jsem ji v tatínkově knihovně, četl jsem tehdy všechno, co mi padlo do rukou. Psalo se v ní, jak se za letního jitra vydal kdesi v pošumavském Podlesí u Volyně venkovský chlapec – v knize asi stejně starý jako já – do lesa na lov černohlávka, černohlavé pěnice. Byly to jen dvě bezvýznamné a pro děj knihy nedůležité stránky, ale – okouzlily mne! Je podivuhodné, jak několik odstavců v jedné jediné knize může ze dne na den, z hodiny na hodinu, ovlivnit a určit celý další lidský život! Pražskému klukovi, který po vyučování jen kopal s kamarády na ulici do mičudy a bloumal městem, se otevřely během několika okamžiků četby nové, netušené, nádherné světy: bylo mi patnáct let – nejlepší doba změnit život. Ale kdo by mně mohl poradit, jsem neměl tušení. V Pražské informační službě na Národní třídě č. 10 byli mým dotazem překvapeni, ale potom kamsi dlouze telefonovali a nakonec mně řekli, že o ptáky se u nás stará Československá ornithologická společnost a sdělili i adresu jejího jednatele. Napsal jsem tedy neznámému pánovi, že bych se chtěl naučit znát a chytat ptáky. Obratem a laskavě odpověděl a pozval mě k sobě na přírodovědeckou fakultu. Byl tam váženým docentem zoologie, ale tehdy jsem nevěděl, co je to fakulta ani co je docent. Proto mám ve svém chlapeckém deníku ke dni 27. října 1948 zapsáno, že „k obědu jsme měli povidlové taštičky a po nich jsem šel navštívit do Viničné ulice č. 7 pana Waltra Černého. Byl hodný, dal mi knížku o Krkonoších a v pracovně měl hrdličku“. Bylo to dva dny před mými patnáctými narozeninami – a mně se změnil život.

Úryvek 2

Cítil jsem tehdy, před téměř sedmdesáti lety, že mne čekají nebeské dny, nádherné ptačí roky. Tiše se ke mně již blížily ze zanedbaných pražských zahrad a hřbitovů, od tůní zarostlých houštinami, od říčních břehů, vonících jarní vodou. Vyvstávaly z letních rákosin i podzimních bahen rybníků, z plání a skal, z opuštěných lomů a pískoven, ze všech dalších nádherných míst, v nichž žili a jejichž povětřím létali ptáci. Neznal jsem v příštích letech nic krásnějšího, než se tam za nimi vydávat, snažit se je ulovit a jejich štíhlé běháky – častěji jen titěrné  běháčky – pak obdarovat hliníkovým kroužkem. Byla to bezpochyby jen odvěká lovecká vášeň, cudně halená do rádoby vědeckého hávu, ale na roky jsem jí propadl. Od kvinty do oktávy, a ještě několik roků na vysoké škole, jsem, jakmile to bylo možné, vyrazil za ptáky. Do pražského okolí většinou na kole. Nebyl jsem po maturitě, jako jediný z oktavánů gymnázia v Londýnské ulici, ani na – spolužáky a spolužačkami toužebně a nadějně očekávaném – maturitním večírku. Raději jsem jel tu první červnovou sobotu roku 1952 s garážníky na motocyklech do jižních Čech kroužkovat mladé kvakoše (tehdy ještě bukače) noční do nevlídných bahen a bludných houštin ostrova na Malém Tisém. Šplhali jsme po odporně kluzkých, mazlavých kmenech k hnízdům. Vždy, když jsem byl již těsně pod hnízdem, vystrčilo mládě přes okraj hnízda kloaku a s udivující přesností mně do obličeje vystříklo dlouhý proud bílého páchnoucího trusu. Hnízd bylo hodně, hodně bylo i trusu, kroužkovali jsme tehdy devatenáct kvakošů. Na maturitním večírku by mi bylo s dívkami asi líp, ale nelitoval jsem.

 

Zanechte komentář