Určování stáří a pohlaví konipase bílého evropského (Motacilla alba alba) na podzim(ním tahu)

Publikováno v rubrice: Určování | 0

Použité zkratky

  • loketní (velké) krovky: LK
  • střední krovky: SK
  • malé krovky: MK
  • ruční krovky: RK
  • karpální (zápěstní) krovka: KK
  • ruční letky: RL
  • loketní letky: LL
  • terciály (ramenní letky): T
  • alula: Al


Vzhledem k tomu, že jsem v Kroužkovateli č. 2021/31 publikoval výzvu k odchytu konipasů bílých na podzimním tahu spolu s metodickými pokyny, rozhodl jsem se zároveň vytvořit pro kroužkovatele i určovací klíč k tomuto druhu. Zatímco určování stáří konipase bílého není příliš složité, určování pohlaví je podle mnohých zdrojů problematické nebo zcela nemožné. Podařilo se mi ovšem najít nový znak, který doposud nebyl nikde publikován, pomocí kterého lze spolehlivě určovat pohlaví u většiny jedinců obou věkových skupin.

Více fotografií ve vyšším rozlišení prezentovaných konipasů (a nejen jich) naleznete navíc ještě u mě na webu na stránce: http://ondrejkauzal.org/articles/cze_mot_alb.html.

Rychlý index: Pelichání | Stáří | Pohlaví | Závěr | Metodika | Použitá literatura


Pelichání

Adult: SC, wp

Juvenil: sp, wp

» Postjuvenilní pelichání

Tohoroční konipasi bílí začínají postjuvenilní pelichání téměř ihned poté, co jim doroste juvenilní šat. Během tohoto pelichání je vyměněno krycí opeření, MK a SK a žádná až všechny LK. V polovině případů dojde k vyměnění několika rýdovacích per. Letky do postjuvenilního pelichání zahrnuty nejsou, vyjma T, které mohou být vyměněny všechny. Ve zcela výjimečných případech pelichají tohoroční konipasi i některé RL a LL. Takových případů není zdokumentováno mnoho, určitě je vhodné takové konipasy dobře nafotit. Postjuvenilní pelichání se může protáhnou až do října a není neobvyklé narazit na pelichající konipasy v průběhu tahu, pravděpodobně z pozdnějších snůšek. Jako poslední pelichá opeření hlavy, břicha a zad. Někteří tohoroční ptáci ze severních populací mohou táhnout ještě v kompletním juvenilním.

Cca. 75 % ptáků přepelichá alespoň jednu LK (průměr = 6,1; medián = 7; n = 153). Počet přepelichaných LK se v průběhu podzimního tahu snižuje pravděpodobně v závislosti na tom, jak táhnou severněji hnízdící populace a konipasi z pozdějších snůšek (viz obr. 1.1). Polovina ze zbylé čtvrtiny jedinců nepřepelichá žádnou LK, druhá polovina potom naopak všechny LK. U ptáků, kteří vyměnili větší počet LK dochází často také k přepelichání alespoň jedné z T.

Obr. 1.1: Průměrný počet přepelichaných LK u 1K jedinců konipase bílého v průběhu roku (roky 2019 a 2020). Úsečky označují minimální a maximální hodnoty, kolečka průměrné hodnoty, trojúhelníky medián a čísla nad grafem potom velikost vzorku v jednotlivých týdnech. V posledním týdnu byl odchycen pouze 1 mladý konipas, proto zdánlivý vzestup trendu.

» Pohnízdní pelichání adultních ptáků

Po hnízdění prodělávají konipasi úplné pelichání, které se může protáhnout až do října. Pelichání letek začíná 1. RL a pokračuje v jedné vlně od středu křídla ven. Na začátku tahu je možné na nocovištích naleznout jedince s pelichajícími letkami, kteří jsou až na naprosté výjimky ptáci adultní (+1K). Jako poslední pelichají adulti opeření hlavy a břicha, podobně jako mladí jedinci. Ptáky pelichající opeření hlavy nebo břicha můžeme potkat ještě v polovině října, výjimečně i na konci října.

▲ Zpátky hore


Stáří

Znalost pelichání je pro určování stáří (a následně) pohlaví klíčová. I když konipas bílý na podzim nepatří k záludným druhům, mohou se objevit jedinci, kteří mohou být určeni chybně, pokud se k určování věku používá jen jeden ze znaků nebo se k němu přistupuje příliš „automaticky“. Díváme se v prvé řadě na pelichání LK, SK, pelichání T a letek obecně. Naproti tomu rýdovací pera nejsou pro určování stáří příliš vhodná

Konipase bílé je možné určovat i pomocí skórování pneumatizace lebky. Ta je ovšem u tohoto druhu spíše obtížná a použitelná pouze do poloviny října.

» Adultní jedinci: +1K

Adultní jedince poznáme podle kompletně přepelichaného křídla. Všechny LK jsou nové s tmavými (černými středy) a širokým neopotřebovaným okrajem. Není přítomné žádné rozhraní pelichaní (pozor na odlišné zbarvení krajních LK, které může připomínat rozhraní, viz obr. 2.1.1) a svou barvou nekontrastují se SK. Letky jsou nové, neopotřebované a tmavé s hustou strukturou, není přítomné rozhraní v T (pozor na rozdílné zbarvení T 7 oproti T 8 a 9) nebo mezi T a LL. RL tvořící vrchol křídla jsou široké a kulaté (obr. 2.1.3). RK jsou široké s hustou strukturou a s kulatým koncem. Ocasní pera jsou tmavá, neopotřebovaná, široká a s tupým koncem (i když tento znak není vždy dobře použitelný).

Pokud chytíme jedince, který pelichá letky, jedná se o ptáka adultního (obr. 2.1.2; ale pozor na 1K jedince s rozsáhlým postjuv. pelicháním, viz zvláštní případy dále).

Obr. 2.1.1: M +1K; křídlo dospělého konipase, všimněte si rozdílného zbarvení vnějších, středních a vnitřních LK, které může budit dojem rozhraní. Celé křídlo pohnízdní.

Obr. 2.1.2: F +1K; aktivní pelichání letek je až na naprosté výjimky (viz text) signálem, že se díváme na adultního ptáka. MK, SK, část RK, P 1–5, S 1–6, T 7 předhnízdní, zbytek křídla pohnízdní (LK rostou).

Obr. 2.1.3: Srovnání barvy a tvaru letek 1K ptáka (vlevo) a +1K ptáka (vpravo).

» Tohoroční jedinci: 1K

Tohoroční jedince poznáme nejčastěji podle rozhraní v pelichání ve LK. Juvenilní LK jsou oproti postjuvenilním kratší, jejich středy jsou hnědé a jsou ostře ohraničeny úzkým světlým okrajem. Bývají i viditelněji opotřebeny. Naproti tomu postjuvenilní LK mají středy velmi tmavě hnědé až černé, které plynule přechází do širokého světlejšího okraje. Pozor, vnitřní tři postjuvenilní LK jsou vždy poněkud delší a šedší a mohou vyvolávat dojem rozhraní (obr. 2.2.1 a 2.2.2).

K určování stáří můžeme použít i případné rozhraní pelichání v T. Postjuvenilní T svým tmavým středem kontrastují s okolními juvenilními letkami. I zde ovšem pamatujeme na to, že T 8 a T 9 má vždy odlišnou (světlejší) barvu než T 7, což může připomínat rozhraní v pelichání. Podpůrným znakem mohou být i RK, které přepelichávány nejsou. Juvenilní RK jsou užší, špičatější, světlejší a s řidší strukturou, než adultní (srovnej např. s postjuv. LK).

Ocasní pera konipasů nejsou příliš dobrým znakem pro určování stáří. Pokud je ocas v dobrém stavu, můžeme jej použít jako další podpůrný znak. Juvenilní ocasní pera jsou spíše hnědá, často otřelá, užší a špičatá. I v ocase můžeme najít rozhraní v pelichání. Postjuvenilní pera jsou potom černá, široká a s tupým koncem (obr. 2.2.6). Nezřídka je však ocas vyměněn celý a nelze jej pro určení stáří použít (obr. 2.2.7).

Obr. 2.2.1: M 1K; křídlo letošního samce po ne příliš pokročilém postjuvenilním pelichání. Všiměte si přepelichané T. MK, SK, LK 7–10, T 7 postjuv, zbytek křídla juv.

Obr. 2.2.2: F 1K; křídlo letošní samice po průměrně pokročilém postjuvenilním pelichání. MK, SK, LK 5–10 postjuv, zbytek křídla juv.

Obr. 2.2.3: F 1K; křídlo se všemi LK juvenilního šatu, jejichž hnědé středy kontrastují s tmavými středy postjuvenilních SK. MK a SK postjuv, zbytek křídla juv.

Obr. 2.2.4: M 1K; pták se všemi LK přepelichanými, jejichž černé středy LK kontrastují s hnědými juvenilními letkami. Tento pták vyměnil také všechny T (T 7 stále roste). LK 1–10, MK, SK, KK, T 7–9, Al 1 postjuv, zbytek křídla juv.

Obr. 2.2.5: F 1K; stejný případ jako na obr. 2.2.4. Zde je patrné opotřebení RL tvořících vrchol křídla, které je u adultních per na podzimním tahu vzácné. LK 1–10, MK, SK, KK, T 7–9, Al 1 postjuv, zbytek křídla juv.

Obr. 2.2.6: F 1K; v tomto případě můžeme vidět dobře viditelné rozhraní pelichání mezi postjuvenilními středními rýdovacími pery a zbylými pery juvenilního typu.

Obr. 2.2.7: F 1K; jedinec se zcela přepelichaným ocasem – všechna pera jsou postjuvenilní.

» Jedinci v juvenilním šatu: 1K juv

Juvenilní šat konipasa bílého je velmi typický, nepodobný šatu ptáků v první zimě ani ptáků adultních, Nejnápadnější je šedá kresba tváří a tmavě šedá, ne černá, náprsenka. Juvenilní pera mají typicky řídkou strukturu a velmi rychle se opotřebovávají. Na tahu nejčastěji zastihneme konipasy již v pokročilém stádiu postjuvenilního pelichání pouze s posledními zbytky juvenilních obrysových per (nejčastěji na hlavě, hrudi a břichu). Jejich případné rozpoznání nám může pomoci v určování stáří.

Obr. 2.3.1: M 1K; mladý samec v závěru postjuvenilního pelichání, který stále nepřepelichal velkou část opeření hlavy a část hrudi (šedá pera v jinak černé náprsence).

Obr. 2.3.2: F +1K; i dospělé konipasy je možné zastihnout v pokročilém stádiu rozpelichanosti. Velmi silně opotřebená stará pera mohou budit dojem méně kvalitních juvenilních per, nicméně věk tohoto konipase prozradí nejen stále přítomný hnízdní šat (černá náprsenka), ale i rozpelichané křídlo (viz obr. 2.1.2).

» Zvláštní případy

Velmi vzácně můžeme chytit juvenilní konipasy s pokročilým postjuvenilním pelicháním, které zahrnuje i letky. Takoví jedinci jsou extrémně vzácní a je vhodné je zdokumentovat. Může se jednat o vyměněnou jednu letku mimo klasickou sekvenci pelichání, která potom kontrastuje zbarvením s okolními juvenilními letkami (obr. 2.4.1). V případě, že jedinec vymění všechny LK, může pak takový jedinec připomínat adulta v průběhu pohnízdního pelichání (obr. 2.4.2).

Na tomto místě je dobré zmínit, že takové případy jsou skutečně výjimečné. Pokud je mi známo, je jedinec na obr. 2.4.2 jediným zdokumentovaným případem konipasa bílého s takto rozsáhlým post-juvenilním pelicháním. I z toho důvodu stojí za to takové případy řádně zdokumentovat.

Obr. 2.4.1: M 1K; mladý konipas bílý, který neobvykle zahrnul do postjuvenilního pelichání i jednu letku. MK, SK, LK 4–10, S 5, T 7–9 postjuv, zbytek křídla juv.

Obr. 2.4.2: F 1K; mladý jedinec s velmi rozsáhlým postjuvenilním pelicháním, které zahrnovalo zcela neobvykle i celou řadu letek. MK, SK, LK, KK, RK 1–2, Al 1–3, P 1–4, S 1 a 5–6, T 7–9 postjuv, zbytek křídla juv.

▲ Zpátky hore


Pohlaví

Určování pohlaví konipasů bílých na podzim je výrazně složitější než na jaře, zvláště u 1K jedinců, jež literatura v mnoha případech nedoporučuje určovat vůbec. Použitím kombinace následujících znaků je ovšem možné určit pohlaví u naprosté většiny jedinců. Vždy začínáme nejprve určováním věku, předejdeme tak problémům s určováním mladých samců a starých samic.

» Velikost těla

Konipas bílý kromě sexuálního dimorfismu ve zbarvení, vykazuje i poměrně výrazný dimorfismus ve velikosti těla – samci jsou větší než samice. Tento dimorfismus je zvláště výrazný i u dvou snadno měřitelných veličin – délky křídla a hmotnosti (tab. 3.1, obr. 3.1.1 a 3.1.2). Délka křídla se jeví jako spolehlivější znak, protože hmotnost závisí i na množství podkožního tuku a podléhá tak větším výkyvům.

Tab 3.1: Rozložení délky křídla a hmotnosti u dvou skupin konipasů. Vlevo konipasi o známém pohlaví, vpravo konipasi, jejichž pohlaví bylo určeno z fotografií a morfometrie (včetně těch se známým pohlavím).


Obr 3.1.1: Krabicové diagramy ukazující rozdíly v délce křídla (vlevo) a hmotnosti (vpravo) mezi samci (modře) a samicemi (červeně) konipasů bílých. V každém grafu najdeme vlevo světlý pár diagramů, který zobrazuje pouze jedince o známém pohlaví a vpravo tmavší pár, který zobrazuje i jedince určené z fotografií. Barevný obdélník označuje 50 % všech pozorování (úsečka, kterou je obdélník přepůlen ukazuje polohu mediánu, křížek průměru), vousy znázorňují rozsah maximálních a minimálních hodnot a jednotlivé body pak odlehlá pozorování. Počty pozorování viz tab. 3.1.

Obr 3.1.2: Bodové diagramy zobrazující rozdíly v délce křídla a hmotnosti mezi samci (modře) a samicemi (červeně) konipasů bílých. Vlevo pouze jedinci se známým pohlavím, vpravo navíc k nim i jedinci určení zpětně fotografií. Počty pozorování viz tab. 3.1.

 

U délky křídla lze použít orientační hranici 90 mm, která poměrně spolehlivě odděluje většinu samců (≥ 90 mm) a samic (< 90 mm), podobně hranice 22.5 gramů odděluje většinu samců (≥ 22.5 g) a samic (< 22.5 g). Spolehlivost obou znaků je ca. 82 %. Tyto hodnoty však nebereme jako nepřekročitelnou hranici, ale spíše jako pomůcku při použití dalších znaků. Při určování máme také na paměti, že mladí samci mají křídlo v průměru až o 2 mm kratší než dospělí. U samic rozdíl v délce křídla mezi mladými a starými ptáky není tak velký a na mém vzorku statisticky významný (obr. 3.1.3).

 

Obr 3.1.3: Krabicový diagram ukazující rozdíly v délce křídla mezi mladými a starými samicemi (červeně) a samci (modře; mladí jedinci světle, staří tmavě) konipasů bílých. Zatímco starší samci mají v průměru cca o 2 mm delší křídlo, rozdíl mezi mladými a starými samicemi není statisticky významný. Zdánlivý rozdíl 1 mm v průměrech u samic navíc způsobuje jedno odlehlé pozorování pravděpodobně velmi staré samice s dlouhým křídlem. Barevný obdélník označuje 50 % všech pozorování (úsečka, kterou je obdélník přepůlen ukazuje polohu mediánu, křížek průměru), vousy znázorňují rozsah maximálních a minimálních hodnot a jednotlivé body pak odlehlá pozorování. Počty pozorování zleva doprava 28; 16; 23 a 26 jedinců..

» Zbarvení hlavy a hrudi

Zbarvení hlavy (tváří, čela a temene) a hrudi je obvykle doporučováno jako znak vhodný k určování pohlaví konipasů. Variabilita v kresbě je však velmi velká a určovat lze takto jen vyložené extrémy. Osobně jej pro určování pohlaví nedoporučuji používat. V populaci se mezi jedinci „typickými“ (tj. takovými, které popisuje literatura, obr. 3.2.1) vyskytuje zhruba stejné množství jedinců „méně typických“ (obr. 3.2.2). Ti buď nezapadají do klasických kategorií vůbec anebo svým vzhledem připomínají přímo opačné pohlaví.

  • F 1K: Temeno často šedé nebo jen málo černé, bílá na čele nepříliš rozsáhla a „špinavá“, černá páska na hrudi relativně úzká, tváře se žlutým nádechem. Samice s větším rozsahem černé na temeni nejsou vzácné včetně velmi „černých“ jedinců bez žluté v obličeji.
  • M 1K: Temeno černošedé nebo téměř černé, bílá na čele širší a čistší, černá páska na hrudi široká. Žlutá barva obličeje běžná. Ale vyskytují se i samci bez černé na temeni (mívají ale širokou hrudní pásku).
  • F +1K: Velmi variabilní, většinou vypadají jako 1K samci, ale černá bývá intenzivnější a rozsáhlejší, hrudní páska srovnatelná nebo širší. Vyskytují se i samice s šedým temenem. Čelo bývá široké bílé, ale často „špinavé“ – s vtroušenými šedými nebo černými pery. Žlutá v obličeji bývá přítomná i u adultních samic.
  • M +1K: Rozsáhle černé temeno, široké a často i čistě bílé čelo, relativně nejširší hrudní páska. Na rozdíl od ostatních kategorií mívají adultní samci často čistě bílé příuší, ale vyskytují se i samci s příuším šedým stejně jako s relativně šedým temenem nebo špinavým čelem ne nepodobni adultním samicím. Žlutý přeliv v obličeji se vyskytuje i u adultních samců, i když relativně nejméně často.

Obr. 3.2.1: „Typičtí“ představitelé samic a samců konipasa bílého. Shora F 1K, F +1K, M 1K a M +1K.

Obr. 3.2.2: Méně typicky, ale vůbec ne méně běžně (!), zbarvení jedinci konipasa bílého. Shora F 1K (rozsáhlá černá na temeni, bílé tváře), M 1K (téměř úplná absence černé na temeni, ale široká hrudní páska přítomna), F +1K (absence černé na temeni není vzácná ani u adultních samic) a M +1K (zbarvením temene a tváří připomíná adultní samici, žlutý nádech tváří se nevyhýbá ani adultním samcům).

» Krovky

Nejlepším kritériem se mi ukazují (přepelichané) loketní krovky, které velmi spolehlivě odliší samce i samice u obou věkových kategorií, včetně těch, které nelze jednoznačně určit pomocí zbarvení hlavy nebo morfometrie. I u tohoto znaku ovšem nalezneme vzácně přechodné typy, u kterých je určení pohlaví téměř nemožné a pokud nám ostatní znaky nepomohou, zvíře necháme neurčené. Rovněž určování pohlaví podle velkých krovek u jedinců, kteří nepřepelichali ani jednu velkou krovku není pomocí tohoto znaku zcela spolehlivé.

Krovky samic

Adultní a postjuvenilní LK samic mají světlý okraj úzký, spíše šedý nebo špinavě šedobílý, který na vnitřních krovkách nevytváří vysoký schod jako u samců. Středy LK bývají spíše světlejší (hnědočerné nebo černošedé) než černé krovky samců. Podobné rozdíly najdeme i na středních krovkách. Jedince, kteří nepřepelichali žádnou LK je lepší podle krovek neurčovat, může se jednat v některých případech i o samce (viz krovky samců).

V ojedinělých případech mohou některé adultní samice vzhledem krovek samce připomínat, i když krovky nikdy nevypadají úplně přesně jako samčí (špinavější okraj, popř. světlý střed) proto porovnáváme i další znaky (obr. 3.3.3).

Obr. 3.3.1: Krovky 1K samic. Vlevo: Všechny LK juvenilní, MK a SK postjuvenilní, a i když typicky samičího vzhledu, je lepší takové jedince pouze na základě krovek neurčovat (srovnej s obr. 3.4.1). Vpravo: Všechny krovky postjuvenilní.

Obr. 3.3.2: Krovky +1K samic. Typické zbarvení a ukázka variability.

Obr. 3.3.3: Netypické případy. Vlevo: Velmi široké okraje LK i SK. Rozpoznatelná jako samice na základě barvy středu LK (tmavě šedé, ne černé) a jejich okrajů, které jsou spíše šedé než bílé. Vpravo: Velmi tmavé krovky s téměř bílými okraji připomínající krovky samců. Rozpoznatelné jako samice podle úzkého okraje a nízkého schodu. Oba případy +1K samice.

Krovky samců

Adultní a postjuvenilní LK samců konipasa bílého mají široký a čistě bílý okraj, a zvláště na vnitřních krovkách vytváří asymetrie zbarvení na obou stranách praporů vysoký schod. Středy těchto krovek jsou velmi tmavé (černé). Stejně zbarvené bývají i postjuvenilní adultní SK. Zvláště u jedinců, kteří nepřepelichali žádnou LK, mohou SK vypadat jako u samic (obr. 3.4.1). Obecně ptáky, kteří mají všechny LK juvenilní podle tohoto znaku neurčujeme.

Obr. 3.4.1: Krovky 1K samců. Vlevo: Všechny LK juvenilní, MK a SK postjuvenilní, ale ne příliš dobře vybarvené – takové jedince raději neurčujeme (srovnej s obr. 3.3.1). Vpravo: Všechny krovky postjuvenilní.

Obr. 3.4.2: Krovky +1K samců. Typické zbarvení a ukázka variability.

Obr. 3.4.3: Netypický případ +1K samce. LK působí dojmem spíše krovek samičích s poměrně světlým středem a šedým úzkým okrajem. SK mají naznačený samčí schod. Zbarvení hlavy a morfometrie ukazuje spíše na samce (křídlo 92 mm, váha 25.4 g), který byl potvrzen geneticky. Určování takovýchto nejednoznačných jedinců v terénu je lepší neprovádět.

▲ Zpátky hore


Závěr

Určování stáří konipasa bílého na podzim není příliš složité. Sledujeme hlavně pelichání různých krovek a letek. Většina mladých jedinců má rozhraní ve LK. Pozor je nutné dát pouze na jedince, kteří rozhraní nemají, i ty ale lze s trochou cviku bezpečně určit. Vyložené záludnosti se u konipasa bílého vyskytuje velmi vzácně.

Až poté, co jsme určili věk můžeme přistoupit k určování pohlaví. To totiž naproti tomu není tak jednoduché a vyžaduje notnou dávku zkušeností. Překryv „tradičního“ určovacího znaku – zbarvení hlavy – je příliš velký, a i když lze s určitou dávkou jistoty určovat vyložené extrémy, u běžně zbarvených konipasů je riziko chyby poměrně vysoké. Poměrně spolehlivým znakem (a pokud vím nikde jinde neuváděným) se mi jeví použití zbarvení LK a do jisté míry i SK. Jako podpůrný znak můžeme použít jednoduše měřitelnou morfometrii (délku křídla nebo váhu) – konipasi bílí jsou totiž sexuálně dimorfní, kdy jsou samci poměrně výrazně větší než samice. I u tohoto druhu ale platí, že se nespoléháme pouze na jeden znak, ale využíváme znaků více. I přesto můžeme nalézt jedince, které nebude snadné určit a je lepší takové jedince neurčovat vůbec.

▲ Zpátky hore


Metodika

Konipasi byli odchytávání v letech 2019 a 2020. Celkem bylo odchyceno 222 konipasů (z toho 154 ptáků 1K). Ověření znaků pro určování pohlaví proběhlo na 66 jedincích (skupina „známé pohlaví“; pohlaví bylo určeno molekulárně metodou PCR, primery PU/P8mod; Pérez et al. 2011). Analýza pohlavního dimorfismu byla provedena na 92 jedincích (skupina „vyfotografovaní“; zahrnuje také 61 konipasů s molekulárně určeným pohlavím).

▲ Zpátky hore


Použitá literatura

Alström, P. & Mild, K. 2003. Pipits & Wagtails of Europe, Asia and North America. Christopher Helm, London.

Blasco-Zumeta, J. & Heinze, G.-M. 2020. White Wagtail (Motacilla alba). URL, navštíveno: 18.2.2021

Cramp S. & K. E. L. Simmons (eds) 2020. BWP: Birds of the Western Palearctic app. NatureGuides Ltd.

Demongin, L., Lelièvre, H. & Candelin, G. 2016. Identification Guide to Birds in the Hand. Laurent Demongin, Peronnas.

Flousek, J. 2008. Konipas bílý. Ve: Atlas migrace ptáků České republiky a Slovenska (J. Cepák, P. Klvaňa, J. Škopek, L. Schröpfer, M. Jelínek, D. Hořák, J. Formánek, & J. Zárybnický, eds), pp. 354–356. Aventinum, Prague.

Jenni, L. & Winkler, R. 2020. Moult and Ageing of European Passerines, 2. vyd. Helm.

Meissner, W., Witkowska, M., Krupa, R. & Kleinschmidt, L. 2020. Sexual Dimorphism and Sex Determination of Juvenile White Wagtail Motacilla alba alba Linnaeus, 1758 (Aves: Motacillidae) Based on Linear Measurements. Acta Zool. Bulg. 72: 279–284. URL, navštíveno: 7.4.2021

Pérez, T., Vázquez, J.F., Quirós, F. & Domínguez, A. 2011. Improving non-invasive genotyping in capercaillie (Tetrao urogallus): redesigning sexing and microsatellite primers to increase efficiency on faeces samples. Conserv. Genet. Resour. 3: 483–487. doi:10.1007/s12686-011-9385-8

Shirihai, H. & Svensson, L. 2018. Handbook of Western Palearctic Birds: Passerines. Christopher Helm Publishers Ltd.

▲ Zpátky hore

Ondřej Kauzál, 2021

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *