Kanada: Old Cut

Kanada: Old Cut

V rubrice: Aktuality, Reportáže | 0

Cestou z loňského Aktivu kroužkovatelů mi Lucka Turčoková vyprávěla své zkušenosti z kroužkování v Kanadě. Básnila o poloostrově Long Point tak zaníceně, že ve mně vzbudila touhu toto místo navštívit. Slovo dalo slovo a v polovině srpna nasedám do letadla za oceán.

Aby tento článek nebyl čistě kroužkovatelský, ponechme několik vět birdwatchingu. Tomu jsem se věnoval prvních deset dnů v provincii Ontario.

Především v národních parcích Bruce Peninsula a Killarney. První zajímavé ptáky jsem ale pozoroval už chvíli po přistání a jen několik kilometrů od Toronta. Byli to kondoři krocanovití (Cathartes aura). Zaujali mne svou velikostí, majestátností a především leností. Marně si vzpomínám, zda jsem je vůbec někdy viděl mávat křídly. Využívají stoupavé vzdušné proudy či poryvy větru. Nastoupené metry pak zužitkují v dlouhém plachtění nad krajinou. Tito dravci nedravci mi dělali společnost až do konce pobytu. A křídly skutečně moc nemávají.

Svou první vycházku za ptáky jsem podnikl 18. srpna ráno. Ještě před svítáním jsem vyrazil ze stanu vybaven určovacím klíčem a pln očekávání. Co asi uvidím? První pták byl krásný, nízko letící adultní orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus). Prolétl mi nad hlavou ještě téměř za tmy. Dobrý začátek! Potom však moje nadšení pomalu ale jistě ochabovalo. Procházel jsem prázdným lesem a marně se snažil objevit nějaké ptáky. Jakékoliv! Společnost mi dělali jen všudypřítomné veverky a hraví čipmankové. Po několika prázdných kilometrech jsem došel k místu, kde stezka vybíhala z hlubšího lesa na kraj jezera. Už z dálky jsem poznal hlas sýkory černohlavé (Poecile atricapillus), která se ozývá stejně jako naše sýkora lužní. A také modré sojky chocholaté (Cyanocitta cristata). Jsou stejně uřvané jako ty naše. A kolem byli další ptáci. Zastavil jsem a věnoval jim pozornost. Po chvíli jsem byl uprostřed rozvolněného hejna ptáků, pomalu se sunoucího krajem lesa. Mohlo tam být ke stovce ptáků. To bylo něco! Zatím jsem si troufal jen na snadné druhy a ty těžší jsem ponechával bez bližšího určení. I tak jsem byl schopen s jistotou rozpoznat nějakých 15 druhů. V popředí, jen několik metrů ode mě, byli lesňáčci žlutohrdlí (Geothlypis trichas) a severní (Setophaga magnolia). Ti se nebáli, na rozdíl od ostražitého tyrana chocholatého (Myiarchus crinitus), který se spíše schovával. Namátkou zmíním ještě lesňáčka černobílého (Mniotilta varia), který se podobě jako jeho kolega brhlík americký (Sitta canadensis) pohyboval po kmeni hlavou dolů. A pak, jako třešnička na dortu této vycházky, se objevil můj první kolibřík (Archilochus colubris). Seděl na větvi, upravoval si peří a čerpal energii z prvních paprsků probouzejícího se slunce. Pěkný objev. Ani mi nepřipadal tak malý. Po návratu do kempu mi dělala společnost rodina dřemlíků lovící velký hmyz. Jen to svištělo.

I běžný „americký kosák“, tedy drozd stěhovavý (Turdus migratorius) je pestřeji zbarven než jeho evropský příbuzný.

Po více než měsíci stráveném s kanadskými ptáky jsem zjistil, že klíčem k pozorování tamějších pěvců je zpomalit, zastavit a zahledět se do korun stromů. Většina lesňáčků jsou obyvatelé lesů, korun stromů. A (alespoň na podzim) jsou poměrně velice tiší. Stačí ale zastavit, zvednout hlavu a čekat. A hele, tu se něco hýbe. A také támhle! Typicky tvoří větší či menší skupinky, nikterak foremné, a pomalu se posouvají za systematického hledání potravy. Vždy se jedná o mix druhů. Musím říci, že s trochou trpělivosti mi jejich pozorování přišlo mnohem snazší než pozorování evropských pěvců. Většina našich ptáků je schovaná buď v hustém křoví nebo rákosí a ukazují se jen neradi. Naopak lesňáčci dávají na obdiv své krásné barvy mnohem častěji. Nezřídka přiletí i do bezprostřední blízkosti pozorovatele a nechají se rádi prohlédnout a určit. A snad právě tyto dvě věci, tedy odlišné chování a pestřejší barvy, jsou důvodem, proč jsou v Kanadě ptáci tak oblíbení. Jejich pozorování se věnuje snad každý druhý. O tom jsem se přesvědčil na kroužkovací základně Old Cut.

The Old Cut je jedna ze tří odchytových stanic provozovaných společností Bird Studies Canada (konkrétněji „LPBO“ – Long Point Bird Observatory, působící v této oblasti) na poloostrově Long Point. Ten se nachází na severním břehu Erijského jezera a vybíhá jihovýchodním směrem téměř 40 km. Stanice Old Cut je situována na pevnině při úpatí poloostrova Long Point. LPBO se zde věnuje dvěma důležitým věcem. Jednak samotnému sledování migrace pomocí standardizovaného kroužkování a sčítání, a jednak prezentaci kroužkování veřejnosti. Sítě, kroužkovací stůl, krmítka i pítko – vše je tu vystavěno a udržováno v naprosté dokonalosti. Pěšinky kolem sítí jsou vysypány štěpkou a vybaveny řadou informačních tabulí. Krmítka jsou vždy plná – ptáků, i zrní. Dokonce zde funguje i „klub přátel LPBO“, jehož členové se starají o návštěvníky, uklízí kolem a provozují staniční obchod. A lidé? Lidé chodí! Na Old Cut jsem strávil celkem třináct dnů a nedokážu odhadnout, kolik zvědavců se sem přišlo podívat na ptáky. Ve slabší dny možná deset, jindy ale i přes 60 lidí za dopoledne (otevírací hodiny 9-12). Mějme prosím na paměti, že je to místo poměrně odlehlé, nedostupné veřejnou dopravou. Něco takového si u nás dokážu jen stěží představit. Jsou opravdu důvodem dvě výše zmíněné věci?

Skupinka zvědavců poslouchá výklad na terase u kroužkovacího domku.
Vždy perfektně připravený kroužkovací stůl.

Stanice Old Cut se nachází v chatové oblasti, a tak kroužkovatelé mají pohodlné zázemí v jednom z domů. Je zde teplá voda i elektřina a nefunkční WI-FI. K domu přináleží dvě garáže, ve kterých je uskladněn veškerý materiál, kroužkovací domek a dvě parkoviště. Jedno opravdu velké, pro návštěvníky. Sítě jsou nataženy ve vzrostlém lese, který je také majetkem LPBO. Tento pozemek odkoupili zakladatelé společnosti v roce 1960, a jak se ukazuje, byl to velmi důležitý krok. Vlastnictví jako nástroj ochrany přírody je skutečně zdaleka nejefektivnější.

Samotné odchyty probíhají každý den od poloviny srpna do poloviny listopadu. Sítě se roztahují půl hodiny před východem slunce a chytá se šest hodin. Přesně. Na kontroly se chodí každých dvacet minut. Přesně. Vše zde funguje a šlape jak švýcarské hodinky. Během mých prvních dnů na Old Cut se příliš ptáků nechytalo. Zhruba kolem 30 denně, ale to mi vůbec nevadilo. Všichni pro mě byli zbrusu noví, ale rychle jsem se je učil určovat. Hned jsem byl schopen poznat téměř všechny ptáky od velikosti vrabce domácího. Ty menší druhy tropily mnohem větší problémy. Nejpočetněji chytaní ptáci byli různí lesňáčci. Vyskytuje se jich zde na 33 druhů. Jsou to veskrze malí ptáci a stavbou těla nejvíce připomínají naší pěnici pokřovní (Sylvia curruca). Běžně chytanými byli lesňáčci severní, černohlaví (Setophaga striata), lejskovití (Setophaga ruticilla), proužkobocí (Setophaga virens) nebo pobřežní (Parkesia noveboracensis). Z dalších ptáků v sítích uvízli zelenáčci kanadští (Vireo philadelphicus) a červenoocí (Vireo olivaceus), brkoslavové američtí (Bombycilla cedrorum), nebo známí kardinálové (Cardinalis cardinalis). Žádný druh nebyl v sítích vyloženě dominantní, jako tomu bývá u nás, ale naopak se obvykle chytal pestrý vzorek druhů. Občas v sítích jako drahokam svítil překrásný trupiál baltimorský (Icterus galbula). Pozdvižení v kroužkovacím domku vždy znamenal úlovek z dravčí sítě. Po jednom se odchytili krahujec americký (Accipiter striatus), jestřáb Cooperův (Accipiter cooperii) a káně širokokřídlá (Buteo platypterus).

Mým nejoblíbenějším místem na Old Cut byla pozorovatelna s výhledem na mokřady. Každý večer se zde hemžily tisíce vlaštovek šesti druhů. Mezi nimi lovili hmyz elegantní lelci sokolí (Chordeiles minor), občas přelétl některý dravec. Ráno na pozorovatelně bylo zase ideální k sčítání táhnoucích ptáků. Jednoho dne jsem napočítal 2684 vlhovců červenokřídlých (Agelaius phoeniceus) během pouhých 20 minut. Když jsem nadšeně přišel s touto zprávou za ostatními, tak jen mávli rukou a řekli „to nic není, za 14 dnů jich bude 10x víc“. Wow! To se těším! Z dalších druhů se dali pravidelně pozorovat rybařík pruhoprsý (Megaceryle alcyon), vlhovec nachový (Quiscalus quiscula), tyran obecný (Tyrannus tyrannus), nebo vždy hlučný datel zlatý (Colaptes auratus). Krmítka kolem domu hojně navštěvovali nám dobře známí vrabci domácí (Passer domesticus), kteří jsou v Kanadě velice zdomácnělí a hojní, a doplňovala je hejna čížků žlutých (Spinus tristis). Vůbec nejvděčnějšími a velmi častými návštěvníky krmítek byli čipmankové východní (Tamias striatus), které jsem si oblíbil snad víc než ptáky.

Výhled z pozorovatelny směrem na jih. Protahující hejna nám létala přímo nad hlavou.

Rozlehlé rákosové porosty rozprostírající se před pozorovatelnou byly, na rozdíl od těch evropských, povětšinou zcela prázdné. Rákos obecný (Phragmites australis) je v této části světa nepůvodním a invazním druhem. Ptáci ho neznají a nenaučili se jej používat, a tak zpravidla jedinými ptáky v něm byli nocující špačci obecní (Sturnus vulgaris), kteří jsou v Kanadě podobně invazní.

Dny na Old Cut utekly jako voda, ale kvůli tomuto místu jsem sem cestu nevážil. Mým cílem je třetí a nejdůležitější stanice na poloostrově. Konečně se přiblížil můj odjezd na legendární Tip. Stanici nacházející se na samé špici poloostrova. O Tipu jsem zde slyšel opravdu hodně. Je to nejstarší, nejdůležitější a nejprestižnější odchytová stanice v celé Severní Americe. Od poloviny září tudy prý prolétá i přes tisíc krahujců denně, a desítky tisíc pěvců. Všichni ptáci, které jsem viděl na Old Cutu, míří na Tip. Jaké to tam bude? Budou sítě plné? Čtěte v druhém díle!

Jakub Hlaváček

Zanechte komentář