Když pan Mortensen nasadil v roce 1899 ptákům první kroužky, jistě netušil, že stojí u zrodu výzkumné metody, jež přežije více než 100 let a rozšíří se takřka po celém světě. Jeho záměr byl ale jasný. Chtěl zjistit, zda špačci na jeho zahradě jsou rok co rok ti samí a kam na zimu zmizí.

Stejné motivy poháněly kroužkovatele další desítky let a postupem času byly nalezeny odpovědi na spoustu zajímavých otázek. Objasnily se migrační trasy mnoha druhů ptáků, bylo doloženo, že se kos může dožít jednadvaceti let a labuť dvaceti osmi (zde) . Bylo popsáno šíření hrdliček zahradních Evropou v šedesátých a sedmdesátých letech a že vlaštovky ze severnějších hnízdišť táhnou kupodivu na vzdálenější zimoviště než vlaštovky z hnízdišť jižnějších.

Kroužkování se od svého vzniku až do dnešních dob prakticky nezměnilo. Stále se používají kovové kroužky s unikátním kódem a stále se nasazují ptákům na běhák. Monopol pro získávání informací o ptácích už kroužkování ale nemá. Dnes všudypřítomné technické vymoženosti se samo sebou využívají i v ornitologii. Ptáci se značí vysílačkami tak dokonalými, že si můžeme např. detailně prohlédnout cestu kukačky Martina z Britských ostrovů do střední Afriky a zpět (zde). Pomocí malých „baťůžků“ – geolokátorů – můžeme poměrně přesně určit zimoviště hýla rudého, který k nám jako jeden z mála druhů létá hnízdit z východu, z Asie. Díky satelitním vysílačkám byla odhalena úžasná transpacifická cesta břehoušů rudých z Aljašky na Nový Zéland. Téměř dvanáct tisíc kilometrů za osm dnů, bez zastávky (zde).

Nabíledni je tedy otázka, zda je v dnešní době kroužkování ptáků stále třeba. Odpovědí je jednoznačné ano. Proč? Výše zmíněné moderní metody, jakkoli jsou dokonalé a přesné, mají i své limity. Hlavním z nich je jejich cena. Náklady na sledování jednoho jedince po jeden rok jsou až desítky tisíc korun. Takové částky mohou poskytnout pouze krátkodobé projekty vědeckých institucí. Od toho se odvíjí další limitující faktory – omezené množství značených jedinců, omezená studijní plocha a čas výzkumu. S těmito problémy se kroužkování tolik nepotýká.

Náklady často nesou jednotliví kroužkovatelé, kteří pracují po celé generace na území celých států. Kroužkování také není vázáno na určitý druh či skupinu druhů. Značit je možné i ty nejmenší ptáky, kterým pro jejich velikost ještě nelze nasadit vysílačku. Těmito faktory je zajištěna kontinuita výzkumu a výsledná masa dat získaných kroužkováním je obrovská. Dnes nevíme, který druh se zítra stane ohroženým. Nevíme, který jev bude časem důležité zkoumat. Tato data nám to ale umožní.

V České republice se navíc ptáci kroužkují i v rámci specializovaných projektů CES a RAS, které nejlépe ukazují, v čem je kroužkování opravdu nenahraditelné. S využitím moderních vědeckých analýz se z těchto projektů získávají informace o hnízdních populacích ptáků, které bychom jiným způsobem nezjistili. Pomocí projektu CES (odchytů na stejných stanovištích za shodného úsilí) lze například velice přesně sledovat populace zpěvných ptáků, odhadovat jejich meziroční přežívání nebo hnízdní produktivitu.

Díky tomu, že odchyty probíhají po mnoho let, což je pro tento projekt klíčovou podmínkou, pak lze z meziročních změn v početnosti odchycených ptáků vyvozovat tzv. populační trendy, tedy které druhy ubývají a které přibývají. Dají se hledat a najít příčiny těchto poklesů a následně se je pokoušet odstranit. Projekt RAS je stejně jako CES zaměřen na určité vymezené území, oproti projektu CES, který je spíše zaměřen „na lokalitu“, se kroužkovatelé při projektu RAS zaměřují na konkrétní druh a ten na vybraném území sledují. Nenahraditelný je tento projekt především při zjišťování meziročního přežívání u druhů, které nepokrývá projekt CES.


Kroužkování jako celek by u nás nebylo možné bez usilovné práce stovek dobrovolných kroužkovatelů a jejich pomocníků.

Přesto, že drtivá většina spolupracovníků Kroužkovací stanice Národního muzea jsou amatérští kroužkovatelé, musí být kladeny značné nároky na jejich odbornost.

Díky jejich práci a práci Kroužkovací stanice je dnes kroužkování u nás na vysoké úrovni, srovnatelné s jinými vyspělými evropskými státy.